Böhmen liegt am Meer

Ingeborg Bachmann

Sind hierorts Häuser grün, tret ich noch in ein Haus.
Sind hier die Brücken heil, geh ich auf gutem Grund.
Ist Liebesmüh in alle Zeit verloren, verlier ich sie hier gern.
Bin ich‘s nicht, ist es einer, der ist so gut wie ich.
Grenzt hier ein Wort an mich, so laß ich‘s grenzen.
Liegt Böhmen noch am Meer, glaub ich den Meeren wieder.
Und glaub ich noch ans Meer, so hoffe ich auf Land.
Bin ich‘s, so ist‘s ein jeder, der ist soviel wie ich.
Ich will nichts mehr für mich. Ich will zugrunde gehn.
Zugrund - das heißt zum Meer, dort find ich Böhmen wieder.
Zugrund gerichtet, wach ich ruhig auf.
Von Grund auf weiß ich jetzt, und ich bin unverloren.
Kommt her, ihr Böhmen alle, Seefahrer, Hafenhuren und
Schiffe unverankert.
Wollt ihr nicht böhmisch sein, Illyrer, Veroneser,
und Venezianer alle.
Spielt die Komödien, die Lachen machen.
Und die zum Weinen sind. Und irrt euch hundertmal,
wie ich mich irrte und Proben nie bestand,
doch hab ich sie bestanden, ein um das andre Mal.
Wie Böhmen sie bestand und eines schönen Tags
ans Meer begnadigt wurde und jetzt am Wasser liegt.
Ich grenz noch an ein Wort und an ein andres Land,
ich grenz, wie wenig auch, an alles immer mehr,
ein Böhme, ein Vagant, der nichts hat, den nichts hält,
begabt nur noch, vom Meer, das strittig ist, Land meiner
Wahl zu sehen.
ČECHY LEŽÍ U MOŘE

Ingeborg Bachmannová
(překlad Michaela Jacobsenová)

Když domy jsou zde zelené, překročím ještě práh.
Když mosty se zde nechvějí, naleznu pevný bod.
Marná-li navždy lásky snaha, pak tady promarním ji ráda.
A nejsem-li to já, pak je to někdo skoro jako já.
Zde se mnou slovo hraničit smí v pokoji a míru.
Když Čechy leží u moře, uvěřím ještě mořím.
Jestliže mořím uvěřím, pak začnu doufat v zem.
A jsem-li to já, pak je to každý, kdo je tolik co já.
Já pro sebe nic nežádám. Chci už jen ke dnu jít.
Padnout až na dno moře, kde naleznu zas Čechy.
Zdeptaná, zbitá, na dně, procitám bez obav.
Nyní to do dna znám a nemůžu se zmarnit.
Přistupte blíž, vy Češi, matrózi, přístavní děvky, vy
všichni
nezakotvenci. Netoužíte být bohémy, vy z Ilýrie,
vy z Verony a Benátek? Hrajte své komedie k smíchu
a přitom k pláči. Zmylte se nastokrát, jak já
se mýlila a v zkouškách neobstála,
a přece obstála, poprvé, pokaždé.
Jak obstály i Čechy a v jeden krásný den
je obdařili mořem – teď leží u vody.
Já ještě hraničím se slovem, s druhou zemí,
hraničím, zlehýnka, teď se vším čím dál víc,
já bohém, tulák, Čech, co nemá nic a nic ho nedrží,
než schopnost vidět z moře, jež je sporné, svou vyvolnou
zemi.