Kooperation Václav Malina - Pavel Štýbr - Václav Sika - Dirk Muehlenstedt
Das Böhmische Meer

Das Böhmische Meer Der böhmische Kessel, ein-
geschlossen von dem Kranz der Grenzgebirge,
bildet einen spezifischen Raum in Mitteleuropa,
der auch als „Herz Europas“ bezeichnet wird. Einst
(im Silur des Paläozoikum) war er ein Meeresbo-
den, wie Fossilienfunde von Meerestieren bewe-
isen, besonders der bekannten Trilobiten in der
Umgebung von Prag oder in den Brdy-Bergen, die
Westböhmen und Südböhmen miteinander verbin-
den. Diese Fossilien gehören (ähnlich wie etwa die
wohl auf Meteoriteneinschlag im Nördlinger Ries
zurück zuführenden südböhmischen Moldavite)
zu beliebten Souvenirs, die der ausländische Tou-
rist bei seinem Besuch der Tschechischen Repu-
blik als Andenken mit nach Hause nehmen kann.
Auch ich würde solche irgendwo zu Hause finden,
in verstaubten Schachteln aus der Jugendzeit, als
ich gerne in der Erde nach den Schätzen des Mee-
res und des Himmels schürfte. Beides, Meer und
Himmel, stellten lange in meinem Leben etwas
Unerreichbares dar. Als ich im Jahr 1968 als sieb-
zehnjähriger Bursche mein Bild Tschechisches (=
Böhmisches) Meer malte, war das Ausdruck von
extremem Exotismus. Das wirkliche Meer habe ich
erst zehn Jahre später gesehen. Und das war für
mich ein so starkes emotionales Erlebnis, dass es
nur mit meinem ersten Flug mit dem Flugzeug zu
vergleichen ist, der erst weitere fünfzehn Jahre
später Wirklichkeit wurde. Das Meer auf meinem
Bild ist ein fiktives, auf ihm gibt es keine Wellen,
nichts spiegelt sich in ihm wider, es scheidet nur
den Himmel von der Erde. Es besteht aus einem
grünblauen „Protoplasma“ von Vorstellungen
und Träumen, aus dem in virtueller Gestalt uns
nahe stehende Menschen auftauchen können, die
nicht mehr unter den Lebenden weilen, aber auch
unsere lange ersehnten, aber nicht verwirklich-
ten Lieben, so wie es Stanislaw Lem in seinem
Buch Solaris schildert. Als ich vierzig Jahre später
zu diesem Thema zurückkehrte, hatte ich völlig
andere Vorstellungen. Der Blick auf die unendliche
Weite der Wasserfläche weckte in mir nicht mehr
so große Emotionen wie früher, mehr interessier-
te mich die Tiefe, das, was nicht zu sehen ist, das
Geheimnisvolle. Als wir im vergangenen Jahr mit
unseren Freunden aus Bremen an den Strand bei
Cuxhaven kamen, um uns das Meer anzuschau-
en, war kein Meer da – es war gerade Ebbe. Wir
gingen auf dem Grund des Meeres spazieren und
das war für mich ein weiteres faszinierendes Er-
lebnis. Der dunkelgraue Sand unter den Füßen
und die salzige Meeresluft. Dort kam mir zum
ersten Mal die Idee eines vertikalen Meeres. Einen
anderen Blickwinkel auf das imaginäre Böhmis-
che Meer bietet das Gedicht der Österreicherin
Ingeborg Bachmann „Böhmen liegt am Meer“.
Das Böhmische Meer ist für sie die Endstation,
der Grund des Lebens (das Grab?), von dem man
sich abstoßen kann zu einer neuen, einer besseren
Existenz. Außerdem sagt sie hier, dass wir alle
„Suchende“, Böhmen sind und Ausschau halten
vom Meer aus nach dem gelobten Land. Ein Bild
mit gleichem Titel malte im Jahr 1995 der deuts-
che Maler Anselm Kiefer. Auf ihm sehen wir eine
weite grasige Hochfläche mit der zu erahnenden
Horizontale des Meeres irgendwo weit hinter dem
Horizont. Ob der Künstler durch das Gedicht Inge-
borg Bachmanns inspiriert wurde oder ob es sich
hier um eine ältere Reminiszenz an Shakespeares
Wintermärchen handelt, in dem das Königreich
Böhmen ebenfalls am Meer liegt, ist schwer zu
sagen. Auf jeden Fall ruft dies eine ganze Reihe
von Konnotationen und Assoziationen hervor: von
dem rätselhaften und exotischen Land Böhmen,
von dem niemand weiß, wo es eigentlich liegt, bis
zu der Vorstellung eines verborgenen Binnenmeers
im Herzen Europas. Auch in den zeitgenössischen
Reiseführern, etwa aus Amerika, finden wir Infor-
mationen, dass Böhmen Bestandteil Jugoslawiens
sei (und somit am Meer liege), dass hier Tschets-
chenen leben und ähnliches. Aber wir müssen gar
nicht so weit gehen: In dem französischen Orleáns
habe ich in einem renommierten Kunstmuseum
ein schönes Gemälde des berühmtesten tschechis-
chen Malers der Moderne František Kupka gesehen
und darunter die erklärende Bildunterschrift: Franz
Kupka, tschechischer Maler, geboren in Opocno,
Ukraine. Über die zeitgenössische tschechische
Kunst weiß die Welt und auch Europa nichts. Prag
als solches ist immerhin bekannter als Böhmen,
dort gibt es ja doch den Hradschin, die Karlsbrüc-
ke und die Uhr am Altstädter Ring. Pilsen ist ledi-
glich eine Biersorte. Immer hat mich die Gleich-
setzung von Tschechien und Prag irritiert, und
für die zeitgenössische Kunst gilt das leider noch
einmal so viel. Und so kann es von Pilsen nach
Prag viel weiter sein als von Pilsen nach Bremen
oder zum Meer. Und umgekehrt. Niemand wird
mehr erfahren, wie viele tschechische (böhmische)
Auswanderer Bremerhaven durchlaufen haben. Die
Mehrheit von ihnen sah hier das Meer zum ersten
Mal und irgendwo hinter diesem lag das gelobte
Land. Wie viele Schicksale von Binnenländischen
aus dem Herzen Europas hatten hier ihren Anfang
und ihr Ende? Im Zusammenhang mit der gemein-
samen Ausstellung von Pilsener und Bremer Kün-
stlerinnen und Künstlern in der Städtischen Gale-
rie in Bremen stellen wir uns dieselbe Frage wie
Ingeborg Bachmann: Bestehen wir die Proben? „…
Und irrt euch hundertmal / wie ich mich irrte und
Proben nie bestand, / doch hab ich sie bestanden,
ein um das andere Mal. / Wie Böhmen sie bestand
und eines schönen Tags / ans Meer begnadigt
wurde und jetzt am Wasser liegt.“

Václav Malina
České moře

Česká kotlina, uzavřená věncem pohranič-
ních hor, tvoří specifický prostor střední
Evropy, nazy´vany´ také „srdcem Evropy“.
Kdysi (v prvohorním siluru) býval mořsky´m
dnem, jak o tom svědčí fosilní nálezy moř-
ských živočichů, zejména známých trilobitů
v okolí Prahy nebo v brdské pahorkatině,
která spojuje západní a střední Čechy. Tyto
fosilie patří mezi oblíbené suveny´ry, podob-
ně jako třeba jihočeské vltavíny, nezná-
mého, snad meteorického původu, které si
zahraniční turista může odvézt na památku
návštěvy České republiky. I já bych je našel
někde doma v zaprášených krabičkách
z doby mého dospívání, kdy jsem kutal
v zemi a hledal poklady moře a nebe. Tyto
dva pojmy dlouho představovaly v mém
životě něco nedosažitelného. Když jsem
v roce 1967 jako sedmnáctilety´ hoch na-
maloval obraz České moře, byl to projev
extrémního exotismu. Skutečné moře jsem
spatřil až za 10 let a byl to pro mne tak
silný emotivní zážitek, že jej lze srovnat
jen s prvním vzlétnutím letadlem, které se
uskutečnilo až o dalších deset patnáct let
později. Moře na mém obrázku je fiktivní,
nejsou na něm žádné vlny, nic se v něm
neodráží, jen odděluje nebe a zemi, tvoří ho
zelenomodrá „protoplasma“ představ a snů,
ze které se mohou vynořit ve virtuální podo-
bě naši blízcí, kteří už nejsou, ale i naše
dlouho očekávané, ale neuskutečněné lásky,
podobně jak o tom píše Stanisław Lem
ve své knize Solaris. Když jsem se k tomuto
tématu po čtyřiceti letech vracel, měl jsem
už představy zcela jiné. Pohled na nekoneč-
nou rozlehlost vodní planiny neprobouzel
tak velké emoce jako dříve, víc mne zají-
mala hloubka, to, co není vidět, tajemství.
Když jsme v loňském roce se svy´mi brém-
skými přáteli přijeli na pláž do Cuxhavenu
poblíž Brém, abychom se podívali na moře,
moře tam nebylo – byl právě odliv. Prochá-
zeli jsme se po mořském dně a byl to
pro mne další fascinující zážitek. Temně
šedý písek pod nohama a slaný mořsky´
vzduch. Tam mě poprvé napadla idea
vertikálního moře.
Jiný úhel pohledu na imaginární České moře
nabízí báseň Rakušanky Ingeborg Bachman-
nové „Čechy leží u moře“. České moře je
pro ni konečná stanice, dno života (hrob?),
ze kterého se lze odrazit k nové, lepší
existenci. Mimo jiné zde říká, že my všichni
jsme „hledači“ - Češi, a vyhlížíme
z moře svoji zaslíbenou pevninu. Stej-
nojmenny´ obraz namaloval v roce 1995
německý umělec Anselm Kiefer. Je na něm
rozlehlá travnatá planina s tušenou horizon-
tálou moře kdesi daleko za obzorem. Zda se
autor inspiroval básní Ingeborg Bachmanno-
vé (nejspíš ano), či zda je to starší reminis-
cence na Shakespearovu Zimní pohádku,
ve které České království rovněž leží
u moře, těžko říci. Každopádně toto spojení
vyvolává celou řadu konotací a asociací
od záhadné a exotické země Čechy, o níž
nikdo neví, kde vlastně leží, až po předsta-
vu utajeného vnitrozemského moře v srdci
Evropy. I v současných cestovních příruč-
kách, třeba odněkud z Ameriky, najdeme
informace, že Čechy jsou součástí Jugoslá-
vie (a leží tedy u moře), že zde žijí Čečenci
a podobně. Ale nemusíme chodit ani tak
daleko: ve francouzském Orleánsu jsem
v renomovaném muzeu umění našel krásny´
obraz nejslavnějšího českého moderního
malíře Františka Kupky s vysvětlující popis-
kou: Franz Kupka, český malíř, narozen
v Opočně, Ukrajina. O současném českém
umění svět ani Evropa neví nic. Samotná
Praha je známější než Čechy, jsou tam přece
Hradčany, Karlův most a orloj na Staro-
městském náměstí. Plzeň je jenom druh
piva. Vždy mě iritovalo propojení česky´
= pražský a o současném umění to platí
bohužel dvojnásob. A tak může by´t
z Plzně do Prahy mnohem dál, než z Plzně
do Brém nebo k moři. A naopak. Nikdo se
už nedozví, kolik českých vystěhovalců pro-
šlo brémským přístavem. Většina z nich tu
spatřila moře poprvé a někde za ním ležela
zaslíbená země. Kolik osudů vnitrozemců
ze srdce Evropy zde mělo počátek a konec?
V souvislosti se společnou výstavou plzeň-
ských a brémských umělců v Městské
galerii v Brémách si klademe stejnou otázku
jako Ingeborg Bachmannová: obstojíme
ve zkouškách? „…Zmylte se nastokrát, jak
já/se mýlila a v zkouškách neobstála,/ a pře-
ce obstála, poprvé, pokaždé.// Jak obstály
i Čechy a v jeden krásný den/ je obdařili
mořem – teď leží u vody.“

Václav Malina
Dirk Mühlenstedt, ohne Titel (Landschaft), 2008, Öl auf Leinwand, 260 cm x 80 cm

Dirk Mühlenstedt, bez názvu (krajina), 2008, olej na plátně, 260 cm x 80 cm
Václav Malina, Vertikalmeer, 2009, Öl auf Leinwand, 200 x 130 cm

Václav Malina, Vertikální moře, 2009, olej na plátně, 200 x 130 cm
Pavel Šty´br, Gedicht nr.7, Acryl auf Leinwand, 70 x 100 cm, 2009

Pavel Štýbr, Báseň č. 7, 2009, akryl na plátně, 700 x 100 cm
Václav Sika, Wellenbewegung, Objekt, 2009, Mischtechnik

Václav Sika, Vlnění, objekt, 2009, kombinovaná technika